Tak už jsme doma tři

Lucky má sestřičku, je z něj velký brácha! 

Po dvou a půl letech jsme se konečně dočkali naší vymodlené holčičky a dovezli si ji 26.11.2020 domů. Respektive fenečku přivezla panička, Lucky čekal doma a hlídal byt před lumpy, to on rád.

Pro Arminku jsme si jeli jedno krásné slunečné odpoledne do chovatelské stanice Stín dúbravy do Vracova, k přátelům Ilonce a Honzovi Holkovým. Na místě jsme se sešli i s dalšími dvěma páníčky od Arminčiných sourozenců. Jeden z jejích brášků zůstal v chovatelské stanici, aby se s ním Ilonka mohla vydat cestou sportovní kynologie. Sešlost to byla krásná a dojemná, jen štěnítka naše dojetí nesdílela a radostně nás kousala do všeho, co nám kde trčelo i netrčelo. Čtyři veselá štěňátka (rozuměj, malé chlupaté tajfuny) nám ukázala sílu jejich minismečky, vesele nám okousala ruce, nohy (zejména palce), ponožky, šňůrky a místy i zeď chovatelů. Nějak mi přišlo, že se už Holkovi i těší, že se štěňátka vydají do nových domovů :D

Cestou domů mi malá Arminka poprvé ukázala svůj pronikavý hlas, neboť celou cestu úpěnlivě kvičela v boxu, až jsem měla strach, že se vybouráme a několikrát jsem zastavovala, zda se jí nic nestalo. I doma se Arminka ukázala, jako že se rozhodně v davu neztratí. Prvotní šmejdění bytu provedla s nadšením, zatímco ji Lucky sledoval ze své klece. Brácha v kleci se malé líbil, tak jsem si řekla, že přišla ta chvíle a pustila je k sobě. Lucky byl nadšený. Skákal kolem nové pidi-kamarádky, nadšeně si ji očmuchával, občas štípnul, nějaká ta honička proběhla... uběhla hodina. Na Luckym bylo patrné, že ho divoká hra s energií kypícím otravným stvořením přestává bavit. "Už by to mohlo jít domů.", jako by říkal očima. Jenže "TO" nikam neodcházelo. Druhou hodinu Arminčina pobytu ji tedy alespoň tiše toleroval. Třetí hodinu už Lucky strávil schovaný za mnou. "Dej to pryč, ať mi to dá pokoj!", povídal. Následovalo perných 14 dní.... po 14 dní byl Lucky naprosto uražený, nespokojený, nešťastný, zdrcený,... Celé dva týdny si ode mě nevzal dokonce ani pamlsek. Tak moc jsem zradila jeho jedinečné postavení v naší domácnosti. Nedalo se jinak, než dát mu čas.

A vyplatilo se. Časem si začal zvykat, že láska paničky se dělí mezi dva psy. Že maso se dělí mezi dva. Že povely se dávají i někomu jinému. Že na gauč se vlezeme tři, a že nás to malé stvoření holt občas pošlape, pokope nebo pokouše. I pro paničku to bylo těžké, znovu si zvyknou na neustálé loužičky a hromádky, na učení všech těch maličkostí v životě malého štěňátka, na vysvětlování, že déšť není toxický, že hovínka se nežerou, že tohle je vodítko, a že tohle a támhleto.... Nemluvě o nočním vstávání. Nemluvě o operním zpěvu, který se od nás linul, jakmile jsem za sebou zaklapla dveře a šla do práce. Toto jsou prostě věci, na které vás žádná příručka nepřipraví.

Nicméně si řekněme na rovinu, že jsme to dali. My to prostě zvládli. A co. Já to řeknu. My to dali na jedničku a nebojím se nás pochválit :) Třebas nám trvalo. Třebaže jsem si občas říkala, že jsem pitomec, když si pořizuju malé štěňátko. Třebaže to bylo pro Luckyho velmi těžké přijmout "sourozence". Dnes žijeme jako smečka, jako bychom tak prostě odjakživa měli žít. A je to krásné. Zdá se, že jsme všichni šťastní a to je důležité. Lucky a Army se zbožňují. Spoustu věcí si mezi sebou vyříkali. Lucky se stal Armince báječným učitelem a mentorem. Umí ji rozdráždit ke hře i usměrnit ke klidu. Občas ji lehce rdousí, občas jeden nebo druhý lítají vzduchem, občas jen tak sedí a navzájem se umývají (rozuměj, zuřivě se oblemtávají). Jsou spolu skvělí. A na obou je vidět, že jsou spokojení. A šťastní a zdraví psi jsou pro mě to nejdůležitější.

Tak hlavně, ať jsi zdravá, Armande Jasmine Stín dúbravy (Army).