Prosincové povídání
Letošní zima nám přinesla mnohé radovánky, ale i starosti.
S prvními chladnými dny, byť napadanými listy do oranžova krásně vybarvenými, zaklepala na naše dveře nemoc. Zatímco smečka se radovala v závějích hnědočervených a zlatavých lístečků, probíhala jimi a zvedala je tak do výšin, až se rozlétávaly na metry daleko, panička začala povážlivě posmrkávat a rušit je tak z jejich psích radovánek všudypřítomným obtěžujícím nosním troubením, občas provázeným lehkým zaklením - to když došly kapesníky, nebo když poslední suchý kapesník upadl do mokré louže. Jak chlad neustupoval a panička přes své pracovní a taky cvičákové povinnosti odmítala odpočívat doma s pejsky na klíně a s hrnkem horkého čaje, rozvinula se rýma do pořádného zánětu dutin, který ji pak spolu s kašlem provázel více než 3 týdny. Bohužel nás to stálo několik tréninků obran, poslušností i posledních možností zajít si v letošním roce na hezkou stopičku. Bohužel tedy jen pro paničku, smečka si z toho totiž hlavu rozhodně nedělala. Je záviděníhodné, jak psi žijí okamžikem, jsou šťastní teď, tady, s tím, co právě mají a neřeší, zda budou na jaře dělat nějakou zkoušku, nebo jestli by náhodou neměli trénovat na výstavy či nemají půl kila nadváhy. Krásný psí život :)
Což o to, panička se po třech týdnech z ustavičného pčíkání a frkání vykřesala. Bohužel neštěstí, jak se říká, nechodí po horách, ale po lidech. A taky se říká, že to nejcenější, co člověk má, je zdraví. Svatá pravda. A protože v našem životě mají přední místa navěky rezervovaná naši čtyřnozí parťáci, zasáhne nás jejich nemoc o to víc. Jednoho pozdně říjnového dne Arminka začala "sáňkovat", i odebraly jsme se jako jeden ženský tandem společně na naši veterinární kliniku. Pan veterinář vymáčknul anální žlázky, v dobré víře naučil paničku, jak na to takřka homemade a ženský tandem se opět odebral k domovu. Co ale čert nechtěl, sáňkování neustalo, ba co víc, objevil se hnisavý výtok. To už panička věděla, že je zle. Tandem opět napnul plachty a vrátil se na kliniku, kde se nás ujala úžasná mladá veterinářka, která nás preventivně připravila na možnost, že se může jednat i o zánět dělohy, tzv. pyometru, největšího strašáka, kterého panička měla od té doby, co si pořídila svou první fenku. Napůl rouhavě doufala v zánět močového měchýře, nebo vagíny. První sono však naznačilo, že se její "tužby" nevyplní. Po sérii výtěru, testů, odběru a rozboru krve, se bohužel ukázalo, že tam zřejmě zánět vagíny byl, ale rozšířil se až na děložní krček. (Pro úplnost, zánět močového měchýře tam byl taky.) Tedy byla tam, obávaná pyometra. Co si budem´, je to strašák, a to veliký. Jednak je to život ohrožující onemocnění, druhak onemocněl tvor, kterého milujete, do třetice onemocněla fena, se kterou jste měli v plánu uchovnění... Štěstí bylo, že se jednalo o otevřenou formu pyometry, tedy se náplň uvnitř nedržela, v jistém smyslu to vlastně byla ta lepší varianta. Ihned jsme na místě započali konzervativní léčbu protizánětlivými léky a antibiotiky. Nebudu lhát, několik nocí se u nás nespalo. Teda - psi spali (ba přímo chrápali), panička bděla. Diagnóza jí nešla z hlavy. O to víc ji vyděsilo, že kromě výtoku se u Army neobjevil žádný z typických symptomů, který by měl nemoc doprovázet. Snad to bylo tím, že zánět nebyl ještě moc rozvinutý, snad to bylo tím, že byl v otevřené formě... Ať tak či tak, tohle nedá člověku spát. Měli jsme ale štěstí. Léčba zabrala, už po dvou dnech kontrola ukázala velké zlepšení, po dalším týdnu a další kontrole jsme už měli dle slov ošetřující veterinářky vyhráno. Náš tým se mohl radovat. Přesto jsme však léčbu a doléčení brali velmi vážně a zrušili jsme veškeré tréninky handlingu, obran, poslušností, výlety i dlouhé vycházky. Velký dík patří mé rodině, nejbližším přátelům a také chovatelům Ilonce a Honzovi Holkovým (Stín dúbravy), od kterých Arminku máme, za psychickou podporu.
No a abych si jen nestěžovala, tak vězte, že po týdnech sužovaných smutkem přišla doba radostná, a že náš tým se plně zotavil. Jako každý rok, celá smečka nafasovala funkční bundičky a napadl nám sníh. To bylo radosti! Lítat v závějích, rýt čumáčkem ve sněhu, nemohlo chybět ani sněhové "válendo grando" a stafíkovské "řeckořímské" (či spíš "sumo"?) zápasy. Co naplat, stafíci u nás doma milují sníh. Arminka sice v lehce upraveném režimu, protože chvíli po uzdravení ze zánětu začala hárat, navíc v rekonvalescenci nebylo potřeba trhat rychlostí rekordy v lítání po venku. Přesto jsme si ale měli možnosti sníh dosyta užít a v letošní zimě, která je prakticky ještě na svém počátku, si ho určitě ještě užijeme.
Čeho už si v letošním roce ale určitě moc neužijeme, jsou tréninky obran a handlingu, které jsme pro nemoce paničky i Arminky zameškali. Můžeme ale zaručit, že se náš tým urputně připravuje alespoň na jedno: na Vánoce.